divadelní festival

Letní shakespearovské slavnosti 2001

proběhne pod záštitou pana Jana Kasla, primátora hlavního města Prahy

za podpory generálního partnera - Finanční skupiny PPF
v součinnosti pořádající Agentury SCHOK
a spolupořadatelů - Správy Pražského Hradu a Hlavního města Prahy


Znění tohoto textu je možno stahnout ve formátu MS Word (400kB)
Fotografie z představení je možno získat zde.

obsah

Divadelní festival

Letní shakespearovské slavnosti

...v proměnách posledních jedenácti let

1990…

Myšlenka shakespearovských slavností vznikla už v průběhu roku 1990 v souvislosti s výzvou prezidenta Václava Havla umělcům. Prezident nedlouho po svém příchodu na Pražský hrad jasně artikuloval svou touhu po Hradě, který se z jakéhosi chladného mauzolea moci promění v živoucí organismus, jímž bude proudit krev Pražanů i jejich hostů. Mezi prvními umělci, kteří na jeho výzvu reagovali – neboť z tohoto podnětu začaly v nejrůznějších prostorách Hradu vznikat nejrůznější akce a iniciativy – byli i Jan Kačer, Tomáš Töpfer a Alexej Pyško a překladatel a velký znalec Shakespearova díla, Alois Bejblík. Právě on je pravděpodobně skutečným otcem myšlenky vzniku každoletní oslavy velikána světového dramatu v prostředí Hradu. Prvním počinem byla v letech 1990 a 1991 Kačerova inscenace Snu noci svatojánské s jedinečným Pukem Miloše Kopeckého. V roce 1994 převzal režijní židli Tomáš Töpfer a vytvořil inscenaci Romea a Julie s Radkem Holubem a Terezou Brodskou v titulních rolích, poprvé pod křídly Agentury Schok. 

1998

O několik let později pak převzal organizační otěže Alexej Pyško a začal usilovat o hlubší a především dlouhodobější koncepci akce a a začal ji pozvolna směřovat k pozdějšímu divadelnímu festivalu, což se projevilo i ve zrodu  pojmenování Letní shakespearovské slavnosti. Právě v roce 1998 oslovil, pro mnohé nečekaně, svého kolegu z prken Národního divadla, Borise Rösnera a nabídl mu režii Macbetha. Rösner vytvořil pozoruhodnou inscenaci, na niž se dosud vzpomíná a která – jak alespoň Pyško tvrdí – není dosud zcela odváta větrem a je možné, že se v některém z příštích ročníků dočkáme jejího vzkříšení. V témže roce – aby bylo doloženo, že bylo skutečně založeno na vznik festivalu – hostovalo na Hradě Divadlo na Fidlovačce s Töpferovou inscenací Dvanácté nic aneb Večeru tříkrálového a Divadlo komedie s vynikající sólo kreací Davida Prachaře v režii Jana Nebeského s Fajtovou hudbou – Hamlet, Part II.

1999

V roce 1999 nádvoří Nejvyššího purkrabství ožilo opravdu celé, protože Michal Lang tu zinscenoval komedii Jak se vám líbí v „obráceném gardu“, tedy v místech, kde obvykle sedávali diváci a vytvořil osobitou shakespearovskou kreaci. Počet hostujících souborů se rozrůstal a koneckonců vzrůstal i zájem festivalu se účastnit – Divadlo ABC tu hrálo komedii Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete v režii Milana Schejbala, Klicperovo divadlo z Hradce Králové přivezlo skvělého Morávkova Krále Leara a první zahraniční host – Slovenské národné divadlo zavalilo Pražský hrad vlnou energie Veselých paniček windsorských v režii Emila Horvátha.

2000

Loňskému třetímu ročníku (pojmenovaných) Letních shakespearovských slavností dominoval ambiciózní projekt česko-slovenské inscenace Zkrocení zlé ženy svěřený do rukou režiséra Vladimíra Strniska a provedený v česko – slovenském obsazení dvojjazyčně s využitím překladů tradičního spolupracovníka, inspirátora a tak trochu guru Slavností, prof. Martina Hilského a jeho bratislavského kolegy Lubomíra Feľdeka. Mimořádnou a mimořádně zaslouženou pozornost sklidila báječná inscenace londýnského souboru AandBC Theatre Company, imaginativní Bouře, stejně jako loutková variace na Macbetha v Praze žijícího japonského loutkoherce Noriuki Sawy. Zajímavým pendantem k britskému představení byla inscenace Bouře v pojetí divadelního sdružení CD 94 v režii Michala Langa.

Významným posunem se pak stala skutečnost, že Letní shakespearovské slavnosti se na několik dní přesunuly také na Moravu, do Brna, kde proběhly na hradě Špilberk pod alternativním názvem Brněnské shakespearovské dny.

...dnes (a zítra)

2001

Rok 2001 přináší v první řadě další regionální expanzi festivalu LSS. Po úspěchu loňských Brněnských shakespearovských dnů proběhne letos jejich druhý ročník, když po devět večerů budou moci Brňané i návštěvníci moravské metropole shlédnout na nádvoří Špilberku obě kmenová představení – Marnou lásky snahu a Zkrocení zlé ženy. Úplnou novinkou pak jsou Letní shakespearovské slavnosti Bratislava. Osm večerů bude na nádvoří Vysoké školy múzických umění (VŠMU) věnováno Shakespearovi, diváci uvidí opět obě kmenové inscenace, přičemž především loni premiérované Zkrocení zlé ženy bude  svým dvojjazyčným provedením a česko-slovenským obsazením jistě velmi atraktivní.

Podobně jako v loňském ročníku, ujali se festivalu LSS osvícení mecenáši z finanční skupiny PPF. Díky nim nezůstane projekt dalšího ročníku pouhým snem několika divadelních nadšenců.

Letošní festivalová premiéra: MARNÁ LÁSKY SNAHA

Dramaturgie sáhla – s přihlédnutím k plánům do budoucna – opět po komedii. Tentokrát jde o komedii v Čechách pohříchu málokdy prováděnou, o Marnou lásky snahu. Umělecký ředitel pořádající Agentury SCHOK, Alexej Pyško, oslovil svého kolegu z prken Národního divadla, tamního kmenového režiséra Ivana Rajmonta. Spolu pak začali budovat letošní soubor. (O konkrétních jménech více v kapitole MLS).

„Chtěli jsme rozhodně nastudovat ještě jednu komedii, protože naše plány pro nejbližší ročníky směřují ke dvěma titulům závažným – ke Králi Learovi a k Romeovi a Julii.“ řekl Alexej Pyško. „Kromě toho máme stále ještě v zásobě Macbetha, kterého na Hradě inscenoval v roce 1998 Boris Rösner – tohle představení je pro nás natolik důležité, že jsme ho nezlikvidovali, spí ve skladech a v hlavách někdejších aktérů a čeká na brzké vzkříšení. To všechno ale neznamená, že komediím je odzvoněno – zvažujeme zařazení původní české hry Telmach od autorské dvojice Tomáš Belko, Daniel Bartek. Jde o velmi osobitou parafrázi na shakespearovská témata, především na příběh Hamleta, jak ostatně vysvítá – při použití zrcadla – už ze samotného názvu.“

Král Lear?

Nejbližším ze zmiňovaných projektů je Král Lear. V současné době probíhají první, dosud  cudná, ale oboustranně velmi pozitivně vnímaná jednání s předním slovenským hercem a režisérem Martinem Hubou, neboť právě on by měl být, splní-li se přání pořadatelů příštího ročníku, inscenátorem jednoho z nejsložitějších a nejméně jednoznačných Shakespearových dramat.

Hosté LSS 2001

Také tento ročník nabídne pohled na různá pojetí Shakespeara a nutno poznamenat, že to bude pohled velmi pestrý. Vždyť se tu objeví vedle rockového muzikálu, loutková inscenace a dvě odlišná pojetí nejbásnivější Shakespearovy komedie. Polské Divadlo Heleny Modrzejewské z města Legnice přiveze muzikálovou verzi Jak se vám líbí. Živý doprovod rockové skupiny KURA, autorů hudby, doplněný vynikajícími kritikami polského tisku i řadou cen, to všechno slibuje ojedinělý zážitek. Bezmála ještě studentské, každopádně velmi mladé a osobité bratislavské Činoherné divadlo Publikum, přiveze svůj Sen noci svatojánské a bude vzápětí konfrontováno s pohledem Horáckého divadla Jihlava na tentýž titul. Lahůdkou letošního ročníku pak bezesporu bude originální loutkoherecká kompozice Mor na ty vaše rody!!!, kterou na podkladě Romea a Julie vytvořili hradečtí divadelníci z Draku spolu se členy Japan Foundation Tokyo, a která kombinuje „dračí“ postupy s prvky klasického japonského divadla bunraku.

MARNÁ LÁSKY SNAHA

festivalová premiéra

...slovo překladatele (prof. Martin Hilský)

Marná lásky snaha (Love´s Labour´s Lost) je dnes všeobecně a právem pokládána za první vskutku mistrovskou komedii Williama Shakespeara. Shakespeare ji napsal v letech 1593-4 a poprvé vyšla v roce 1598 pod názvem Žertovná duchaplná komedie zvaná Marná lásky snaha, jak byla provedena před Její Výsostí o posledních vánocích. Nově upravená a doplněná Williamem Shakespearem. Styl hry, nebývale vysoký počet rýmovaných veršů, gejzíry slovních hříček, lyričnost a další tematické a strukturní rysy ji řadí k raným Shakespearovým hrám – její četné podobnosti se Snem noci svatojánské jsou nepřehlédnutelné.

Žádná ze Shakespearových komedií neprošla tak strmou cestou od naprostého zavržení až po nadšené uznání. V Shakespearově době byla velmi oblíbená, poté však upadla na celá tři století v nemilost kritiků i diváků a vlastně zmizela z anglického jeviště. Skutečné inscenační renesance se dočkala až po roce 1945, kdy se jí ujali tak vynikající režiséři jako Peter Brook (1946), Peter Hall (1956), John Barton (1965) nebo Barry Kyle (1985) a znovu objevili její divadelní kvality. Jazyková ekvilibristika a erotické narážky, tedy prvky, pro které především předešlá staletí hru odvrhla, dočkaly se nového pohledu a chápání – to, co viktoriánští kritici považovali za vulgárnost, chápeme dnes spíše jako bytostně alžbětinský erotický humor, který má ve hře důležité funkce významotvorné. Slovní hříčky Marné lásky snahy – druhdy považované za pouhou dekoraci, za povrchní, prázdné a samoúčelné a necudné vtipkování – dnes přijímáme jako prostředky zbavující slova jejich zafixovaných významů, jako vzpouru slov proti jazykové strnulosti, jako napadnutí jazykového dekora, zpochybnění platnosti slov a především přiipomenutí, jak na tomto jazykovém platidle závisejí lidské vztahy. Shakespearova slovní hra připomene experimentální výboje moderní literatury, joyceovské jazykové žonglérství, jazykovou a intelektuální klauniádu, nonsens i jazykové experimenty literatury zcela současné. I v tomto ohledu Shakespeare pozoruhodným způsobem předběhl svou dobu.

Marná lásky snaha je především komedií jazyka, často dokonce o jazyce, „velkou hostinou jazyka“ a ohňostrojem jazykového vtipu, který svou umělou stylizací i spontánní hravostí a dravostí  může připomenout nejlepší Mozartovy komické opery. Shakespearův strhující tanec slov, bleskurychle přecházející z lyrické tóniny do polohy satirické, burleskní či nonsensové, není samoúčelný. Podobně jako Mozartova komická opera i Shakespearova komedie vypovídá umělým, složitě strukturovaným a stylizovaným jazykem o lidské přirozenosti. Za filigránskou jemností a parodující i sebeparodující artistností Shakespearovy komedie se skrývá docela prostý smysl: lidská přirozenost se nakonec vždycky vysměje zákazům a příkazům, strhne masku předstírané vážnosti, nelze ji potlačit žádným výnosem či nařízením, dokonce ani přísahou složenou ve jménu nějakého ideálu, jakkoli vznešeného. Shakespeare i ve své nejintelektuálnější komedii připomíná, že jeho hra není jen komedií intelektu, ale především komedií lásky.

...české inscenace Marné lásky snahy od roku 1945

1. Divadlo za branou Praha

premiéra 13.10.1970
přeložil Josef Topol (v témže roce)
režie: Helena Glancová
scéna: Pavel Bílek
kostýmy a masky: Jindřiška Hirschová
Rudolf Jelínek (Ferdinand, král navarský)
Milena Dvorská (princezna francouzská)
Jan Tříska, Jiří Klem, Miroslav Moravec, Jiří Zahajský, Hana Maciuchová

2. Národní divadlo Praha

premiéra 18.6. 1987
přeložil Martin Hilský (1986)
režie: Karel Kříž
výprava: Jaroslav Malina

3. Městské divadlo Olomouc

premiéra 19.9.1993
přeložil Martin Hilský
režie: Ivan Balaďa
scéna: Jaroslav Malina
kostýmy: Marie Franková

4. Městské divadlo Most

premiéra 21.12.1996
přeložil: Martin Hilský
režie: Pavel Pecháček
výprava: Jana Zbořilová

5.MARTA, studio JAMU

premiéra 16.6.1999
přeložil Martin Hilský
režie: Marjorie Hayes
scéna Lucie Kuropatová
kostýmy Kamila Polívková

6. Městské divadlo Brno

premiéra: 5.5.2001
přeložil Martin Hilský
režie: Jana Kališová
scéna: Miloň Kališ
kostýmy: Sylva Zimula

...Marná lásky snaha na Letních shakespearovských slavnostech

Agentura SCHOK
Premiéra 2. a 3.7. 2001

Nádvoří nejvyššího purkrabství Pražského hradu

...kdo je kdo v Marné lásky snaze

(portréty tvůrčího týmu)

IVAN RAJMONT, režisér

Narozen 1945 v Hradci Králové, 1971 - absolvoval studium režie na DAMU v Praze; 1971-75 - Divadlo V. Nezvala v Karlových Varech /režie: např. Langer: Periferie, Landovský: Případ pro venkovského policajta, Magniér: Jak najít svou formu aneb Leon, Maupassant: Zájezdní hostinec (Kulička)/ ;1975-86 - Činoherní studio v Ústí nad Labem; převážnou dobu uměleckým šéfem; např: Diderot/M. Kundera: Jakub fatalista, Büchner: Leonce a Lena, Dantonova smrt, Koenigsmark: Edessa, Shakespeare: Troilus a Kressida, Brecht: Muž jako muž, Steigerwald: Dobové tance a Foxtrot, Porubjak: Goldoniáda, Čechov: Tři sestry, Ibsen: Heda Gablerová, Bulgakov: Zojčin byt, Gogol: Revizor;1986-89 - Divadlo Na zábradlí v Praze; Camus: Caligula, Steigerwald: Tatarská pouť; hostoval i v řadě dalších divadel (Divadlo P.Bezruče v Ostravě, Národní divadlo v Praze, Divadlo E. F. Buriana v Praze, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Divadlo SNP v Martině, Slovenské národní divadlo v Bratislavě)
1989 (7. 12.) - Národní divadlo; do konce července 1997 ve funkci šéfa činohry, nadále jako režisér; režie: např. Čechov: Strýček Váňa a Višňový sad, Shakespeare: Jak se vám líbí a Cymbelín, Hilbert: Falkenštejn, Ibsen: Divoká kachna, Eurípidés: Médeia, Steigerwald: Nobel, Janáček: Věc Makropulos (opera), Dostojevskij: Běsi; O´Neill: Cesta dlouhým dnem do noci.

Zatím posledními pohostinskými pracemi je režie Shakespearova Krále Leara v ruské Jaroslavli a Goethův Faust v Hradci Králové.

MARTIN ČERNÝ, scénický výtvarník

Narozen 1973 v Brandýse nad Labem.. Absolvoval DAMU, scénografii na ALD. V DISKu realizoval několik výprav , například Zojčin byt s režisérem Fedotovem, později spolupracoval s režisérkou Evou Leinweberovou na inscenaci Psího srdce v pražském Rubínu a především se svým pedagogem, režisérem Ivanem Rajmontem, pro kterého vytvořil výpravy ke Králi Learovi pro scénu divadla v ruské Jaroslavli a nejčerstvěji pak Fausta v Klicperově divadle v Hradci Králové. V Národním divadle vytvořil výpravu k inscenaci Můra.

„Martin Černý je můj student, čerstvý absolvent, který se mnou dělal v Rusku Krále Leara a teď se mnou dokončil v Hradci Fausta. Je to kluk, kterýmu věřím, je to pochopitelně výbornej výtvarník a navíc je pracovitej – není to ten typ, který odevzdá návrhy a pak přijde na generálku – dělá se mnou po celou dobu, je flexibilní – a to mi vyhovuje.“ řekl o něm Ivan Rajmont.

SIMONA BABČÁKOVÁ

Narozena 1973 v Šumperku, absolventka Zlínské školy umění, pohostinsky prošla scénami Městského divadla Zlín a pražského Divadla v Dlouhé, aby prozatím zakotvila v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde v současné době hraje například Goneril (Král Lear), Violu (Večer tříkrálový), Kněžnu (Rusalka) Guildensterna (Hamlet), Natašu (Tři sestry) nebo Mefista (Faust).

FILIP BLAŽEK

27 let. Absolvent Konzervatoře Praha, třídy Věry Bublíkové.
První angažmá (92-94) Městské divadlo Most
Orlando (Jak se vám líbí), rytíř Santoin (Jakub a jeho pán), Amadeus (Amadeus), D´Artagnan (D´Artagnan)
Od roku 1994 v angažmá v Městských divadlech pražských na scéně divadla ABC
Harold (Harold a Maude), D´Artagnan (D´Artagnan), Cyrano (Cyrano z Bergeraku), Julian Sorel (Červený a černý)
Pohostinsky na scéně ND /Antifolus efezský a syrakuský (Komedie omylů) Benedick (Mnoho povyku pro nic)/ , v divadle Kašpar a v Řeznické.
Hlavní role (Matěj) ve filmu Nesmrtelná teta (1993)
Je ženatý, má čtyřletého syna Luciána

VILÉM DUBNIČKA

Narozen 1976 v Hranicích na Moravě. V angažmá v Divadle J.K.Tyla v Plzni. V Disku si zahrál Hamleta, za nejvýraznější roli v Plzni považuje roli Happyho ze Smrti obchodního cestujícího.

EVA ELSNEROVÁ

Narozena 1973 v Teplicích. Absolventka herectví na pražské DAMU, hostovala ve Východočeském divadle v Pardubicích, v pražském Národním divadle, dnes je v angažmá v divadelním spolku Kašpar. Z rolí poslední doby: Alžběta (Richard III.), Unn (Černí býci), Marie (Účtování v domě božím), Lady Macbeth (Májový Shakespeare), Slečna Kinianová (Růže pro Algernon).

LADISLAV FREJ

Narozen v roce 1941. Debutoval ve Večerním Brně v roce 1963, poté prošel řadou mimopražských i pražských divadel (mezi jinými Divadlem S.K.Neumanna a Divadlem na Vinohradech), aby v roce 1994 přešel do činohry Národního divadla. Dnes je členem Divadla na Vinohradech.

LADISLAV FREJ ml.

Narozen 1973 v Praze . Absolvent katedry alternativního herectví na pražské DAMU.

Hraje na prknech Dejvického divadla (např. v adaptaci Gogolova Revizora), kde v roce 1996 nastoupil do svého prvního profesionálního angažmá. Se studenty FAMU, konkrétně se společenským oddílem STEREO, se významně podílel také na vzniku unikátního divadelně- hudebně-filmového představení Balkóny (1995, r. Marek Najbrt). V jednorázovém happeningu uspořádaném k výročí sametové revoluce v divadle Archa si Ladislav zahrál hlavní roli - zamilovaného studenta-revolucionáře. Jeho tvář jsme mohli zaznamenat rovněž ve filmu Eine kleine Jazzmusic (1995, ČT) režisérky Zuzany Zemanové.

JIŘÍ HÁNA

Narozen 1976 v Ústí nad Labem. Absolvoval pražskou DAMU. Začínal ve Středočeském divadle v Kladně (Orestés v Elektře), od roku 1993 v Činoherním studiu Ústí nad Labem, v současné době je v angažmá v pražském divadle Rokoko. Z aktuálních rolí: Mitch (Tramvaj do stanice Touha), Uri (Oddací list), Jan (Lev v zimě). Ve filmu Početí mého mladšího bratra ztvárnil roli Antonína. Hostuje ve Viole.

MARTIN HOFMANN          

Narozen 1978 v Českých Budějovicích. Absolvent DAMU. V současné době v angažmá v divadle Rokoko.

MARTINA HUDEČKOVÁ

Narozena 1964 v Praze. Absolventka Konzervatoře Praha. Angažmá v Divadle Jiřího Wolkera /Linda (Zahraj to znovu, Same), Diana (Konec vše napraví), Jana (Skřivánek)/ . V současné době působí v divadle Skelet Pavla Trávníčka. Aktuální role – Anna (Postel pro tři), Ona (Chaos)… Řada rolí v televizi ( My se vlka nebojíme, Nevěsta z obrázku, O líné Nitce…) film Podivné přátelství hece Jesenina, v současné době mnoho rolí v dabingu (Kelly v Beverly Hills, Baby v Hříšném tanci, několikrát propůjčila hlas Michelle Pfeifer,  Juliette Binoche či Mie Farrow) 

IGOR CHMELA

Narozen 1971 v Ostravě. Absolvent herectví na DAMU v Praze. V letech 1996 – 1999 v angažmá v Národním divadle Praha /Montano (Othello) Žák a Bakalář (Faust)/, pak angažmá v Dejvickém divadle v Praze. Role z poslední doby: Edmont (Cesta dlouhého dne do noci), Edgar (Jan Gabriel Borkman), Malvolio (Večer tříkrálový), Hal (Lup), Zachar (Oblomov)

EVA JANOUŠKOVÁ

Narozena 1977 v Pardubicích. Studuje DAMU v Praze. Hostuje ve Východočeském divadle v Pardubicích – Máša (tři sestry), Tereza (Skvrny na slunci)…

KRISTINA JELÍNKOVÁ

Narozena 1976 v Praze. Absolventka Konzervatoře v Praze. V angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Z aktuálních rolí: Lucy (Žebrácká opera), Laura (Skleněný zvěřinec), Beatrice (Sluha dvou pánů), Babe (Zločiny srdce), Máša (Revizor)…

IVAN JIŘÍK              

Narozen 1962 v Písku. Absolvent herectví na pražské DAMU. První angažmá v Státním divadel Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem, pak Divadlo S.K.Neumanna  respektive Divadlo Pod Palmovkou. Např. Véna (Kočka na kolejích), Ovčák Jirka (Čert a Káča), Cyrano (Cyrano) – pohostinsky v Šumperku…

TV: Odměna (podle J.Loukotkové), seriál Arabela, Židovské anekdoty…
Hlavní role ve filmech Poklad hraběte Chamaré  a Tichá bolest.

TOMÁŠ KARGER

Narozen 1964 v Praze. Absolvent herectví na pražské DAMU. Hrál nejprve v Městksém divadle Most, pak ve Volném sdružení režisérů, hostoval v Realistickém divadle, v Divadle na Vinohradech, v Národním divadle, v divadle CD 94… V současné době v  angažmá v divadelním spolku Kašpar. Z rolí poslední doby: Macbeth (Májový Shakespeare), Sládek (Audience), dr.Strauss (Růže pro Algernon), Stanley (Richard III.), Ledový vévoda (Třináctery hodiny), Rochefort (Tři mušketýři)…

TEREZA KOSTKOVÁ

Narozena 1976 v Praze. Absolvovala Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Angažmá – Západočeské divadlo Cheb – Emilka (Naše městečko), Markétka (Urfaust), od roku 1999 Divadlo pod Palmovkou Praha – Lotta (Utrpení mladého Werthera), Akulina (Vláda tmy), Kateřina (Amadeus)…

JANA MIKOLÁŠKOVÁ

Narozena v roce 1974 v Teplicích. Absolvovala Konzervatoř v Praze. Je v angažmá v Divadle J.K.Tyla v Plzni, v operetním a muzikálovém souboru. Hraje v inscenacích Holka nebo kluk, v Šumařovi na střeše hraje Gajtl, ve Funny Girl ztvárňuje titulní roli, v muzikálu Šakalí léta hraje Miladu... Hostuje v divadle Skelet – Emilie (Othello 21), ve Viole (s Borisem Rösnerem ve Čtvrcení býčka) a ve Východočeském divadle v Pardubicích – Denisa (Mamzelle Nitouche). V Litomyšli ztvárnila titulní roli v Honnegerově oratoriu Jana z Arku na hranici.

DAVID NOVOTNÝ

Narozen 1969 v Brandýse nad Labem. Absolvent Konzervatoře Praha. Začínal v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích /Romeo (Romeo a Julie), Francois Villon (Hodina mezi psem a vlkem)/, od roku 1997 v Dejvickém divadle Praha. Z aktuálních rolí: Dmitrij (Bratři Karamazovi), Pazour (Pazour), Howard Baker… V současném filmovém hitu Tmavomodrý svět režiséra Svěráka ztvárnil pilota stíhače Bedřicha Mrtvého.

JAN NOVOTNÝ

Narozen v Táboře v roce 1953. Absolvent pražské DAMU. První angažmá získal v Západočeském divadle v Chebu. Později prošel mnohými scénami českého divadla – přes Divadlo Vítězného února v Hradci Králové, Divadlo S.K.Neumanna v Praze, Realistické divadlo v Praze a Divadlo na Zábradlí dospěl až k současnému angažmá v Národním divadle. Z aktuálních rolí: Lebeděv (Idiot), Korověv (Mistr a Markétka), Brighella (Sluha dvou pánů).

MARIKA PROCHÁZKOVÁ

Narozena 1974 ve Zlíně. Absolventka herectví na pražské DAMU. Angažmá v Městských divadlech pražských na scéně divadla Rokoko. Z aktuálních rolí: Mariana (Lakomec), Tituba (Čarodějky ze Salemu), Ajala (Oddací list), Clea (Černá komedie). Hostuje v Národním divadle /Cathleen (Cesta dlouhým dnem do noci), Bianca (Othello), Kurva (Komedie omylů)/ a v Divadle na zábradlí / Sestra mstitele (Tragédie mstitele)/

JAN PŘEUČIL

Jedna z nejvýraznějších českých hereckých osobností. Narozen 1937 v Pardubicích. Absolvoval herectví na pražské DAMU. Vlastně po celý život v angažmá v Divadle na zábradlí. Výčet jeho divadelních, televizních i filmových rolí je předlouhý a hovoří sám za sebe.

RENÉ PŘIBYL               

Narozen 1946 v Plzni. Absolvent brněnské JAMU. Prošel angažmá v Divadle J.K.Tyla v Plzni, Západočeském divadle v Chebu, Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v Národním divadle, v současnosti ¨hraje v Divadle pod Palmovkou. Zahrál si Othella, Romea, Petruchia, Hamleta, Salieriho i Edmonda v Králi Learovi… Natočil řadu inscenací v televizi, dabuje, má za sebou role ve filmech Radikální řez, Kdo se bojí utíká, Sázka na třináctku nebo Kolja…

FILIP RAJMONT

Narozen 1977 v Praze. Absolvent herectví na pražské DAMU. Angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové - Mefisto (Faust), Andrej (Tři sestry)…Má za sebou několik výraznějších filmových (Početí mého mladšího bratra) i televizních rolí.

KAMILA SEDLÁROVÁ 

Narozena 1976 v Opavě. Abvsolventka Konzervatoře Ostrava. Od roku 1995 v angažmá v Klicperově divadle Hradec Králové. Z rolí poslední doby: Rosalinda (Jak se vám líbí), Olivie (Večer tříkrálový), Nevěsta a Žena úředníkova (Námluvy-Svatba-Výročí), Rosencrantz (Hamlet), Markétka (Mistr a Markétka)…

MARTIN SITTA

Narozen 1968 v Jičíně. Absolvent herectví na pražské DAMU. První angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem, v letech 95-99 v pražském Činoherním klubu, v současnosti hraje v souboru CD 94 na scéně Divadla v Celetné. Z rolí poslední doby – Kaliban (Bouře), Tranio (Zkrocení zlé ženy) , Kris (Zabiják Joe), Gordon (Den matky)…

JAN SKOPEČEK

Narozen 1925 v Litoměřicích. Legenda českého divadelního, filmového i televizního herectví. V současném době Divadlo pod Palmovkou.

MILAN STEHLÍK

nar. 1944 v Mladé Boleslavi; 1966 - absolvoval pražskou DAMU - obor herectví; 1966-70 - Městská divadla pražská /Meťolkin (Purpurový ostrov), Teofil (Hrátky s čertem), Popiva (Lišák Pomet), Grumio (Zkrocení zlé ženy) aj./; 1970 - Národní divadlo; Richard (Dáma není k pálení), Mozgljakov (Strýčkův sen), Lepohlav (Hadrián z Římsů), Dude (Tabáková cesta), Jan Pěnkava (Tvrdohlavá žena), Nikolaj (Vojna a mír), Tony (Periferie), Rybář, 2. herec (Každý něco pro vlast a ještě něco), Druhý komik (Hamlet), Jepichodov (Višňový sad), Sarka-Farka (Hrátky s čertem), Desmoulins (Dantonova smrt), Cvrček (Ze života hmyzu), Bradshaw (Dva shakespearovští herci), Druhý pán (Cymbelín), Pan Steiner (Doktor Fischer ze Ženevy), Chalupa (Rok na vsi), Ljamšin (Běsi), Otec Teriny (Romance pro křídlovku), Poutník, též Apoštol Ondřej, Mastičkář (Pašije) ad.

JAN TEPLÝ ml.

Narozen 1976 v Praze. Absolvoval Konzervatoř Praha. První angažmá v Klicperově divadle Hradec Králové /Valér (Tartuffe), Vévoda Escalus (Romeo a Julie)/, od roku 1998 v Divadle pod Palmovkou. Z aktuálních rolí: Vlas (Letní hosté), Orfeus (Euridika), Scipion (Caligula), Orlando (Jak se vám líbí), Werther (Utrpení mladého Werthera). Pohostinsky ND Praha - Pavel (Olga a ďábel). Má za sebou několik výraznějších rolí v televizi (Zdivočelá země, Chytit vítr, Prázdninové známosti, Specialita šéfkuchaře, Návštěva staré dámy, Ani málo ani moc)

MARTINA VÁLKOVÁ

nar.1975 ve Znojmě

1998 - absolvovala studia herectví na JAMU v Brně; 1996-2000 - Národní divadlo v Brně; role: Jenůfa (Jenůfa) , Edita z Bergu (Dvouhlavý orel), Milionářka (Immanuel Kant), Ofelie (Hamlet), Carola (Sestup Orfeův) aj.; hostovala v pražském Národním divadle (Bloudění, Kristinčin návrat)

2000 - Národní divadlo  Ruměna (Hadrián z Římsů), Nastasja Filipovna (Idiot), Luciana (Komedie omylů), Kristina (Kristinčin návrat)

ROMAN ZACH

Narozen 1973 v Ústí nad Labem. Absolvent herectví na pražské DAMU. První angažmá Národní divadlo Praha, od roku 1997 v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Tady nejen hraje, ale často také vytváří hudbu k jednotlivým inscenacím. Účinkuje ve hrách a projektech Odpočívej v pokoji, Smokie, Paraziti... hraje Puka ve Snu noci svatojánské. V pražském Činoherním klubu hostuje jako Onučkin v Ženitbě, hostování přijal i v pražském Dejvickém divadle.

JIŘÍ ZAPLETAL     

Narozen 1967 v Holešově. Absolvent herectví na brněnské JAMU. První angažmá Divadlo Vítězslava Nezvala Karlovy Vary, od roku 1992 v Klicperově divadle v Hradci Králové. Z aktuálních rolí: mladý Faust (Faust), Kuligin (Tři sestry), Frederic (Jak se vám líbí), Kmotříček, resp. Cvrček na vidličce v projektu Ze života obludného hmyzu.

ZDENĚK ŽÁK

Narozen 1952 v Praze. Absolvent pražské DAMU. Učí herectví na soukromé herecké škole Michle v Praze. První angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, pak Státní divadlo Ostrava (79-80), Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého (80-90), Divadlo pod Palmovkou (90-92), Městská divadla pražská – postupně na scénách divadel Komedie, Ká a ABC.

Poznámky hodné pozornosti

·        Hofmann, Dubnička, Rajmont, Hána, Janoušková – tentýž ročník DAMU…

·        Generační spolupráce na MLS = Rajmontovi, Frejovi…

...chci vytvořit svět, ve kterém pravdou je hra

(rozhovor s režisérem Ivanem Rajmontem)

Květnové sluníčko mlsně olizovalo staroměstské střechy a režisér Ivan Rajmont se zabydloval v křesle. Ještě před pár hodinami měl hlavu plnou Mefista a Fausta (přijel rovnou z hradecké generálky) a teď aby rychle přeběhl do světa kumpánů navarského krále a rozverných kamarádek princezny francouzské... Bylo pár dní před započetím zkoušek inscenace Marné lásky snahy pro Letní shakespearovské slavnosti, a tak se náš rozhovor ubíral spíše cestou plánů, odhodlání a představ než zkušeností s hotovým tvarem. Těsto bylo v díži a začalo kynout. Ruce pekařovy se do něho za chvíli měly ponořit až po loket...

Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s divadlem v plenéru – příjemné?

Žádné. Tedy režijní – diváckých mám mnoho, ale pod širým nebem režíruju vůbec poprvé.

Je to proces hodně odlišný od práce v divadle?

Tahle práce má svá pravidla, která nejsou nijak složitá. Když se připravuju na inscenaci pro divadlo, snažím se pro ni vymyslet prostředí – pravdivé nebo pravděpodobné, kdežto v plenéru je prostředí dané – a je tedy třeba koncepci přizpůsobit tak, aby se dala v tom daném prostředí odvyprávět. Hrát divadlo – a konkrétně Shakespeara – na Pražském hradě je věc už několik let běžná, je to už tradice, a tak člověk chtě nechtě vždycky znova využívá ty přirozené kulisy Nejvyššího purkrabství, atmosféru, kterou tohle místo dýchá. Když jsem dostal nabídku inscenovat Marnou lásky snahu, první, co jsem udělal bylo, že jsem se šel na Hrad podívat – přestože to prostředí dobře znám. Dlužno říct, že jsem ten prostor hned viděl jinýma očima. Jsou místa, kde člověk uvažuje – dobře, tady budu dělat divadlo – dá se to tu hrát, nedá se to tu hrát – nádvoří Nejvyššího purkrabství je pro většinu Shakespearových her prostředí úplně přirozené – a tak se tu už léta hrají.

Je vůbec možné vytvořit sourodý herecký soubor, přicházejí-li jeho členové z mnoha scén?

Je. Většina těch lidí se zná, s mnoha z nich jsem i já už dělal, spousta lidí navíc patří k širšímu kádru party kolem Shakespearovských slavností – některé lidi spojuje minulost ve stejném souboru nebo třeba příslušnost k jednomu ročníku ve škole... souvislostí je tu dost. Moje snaha samozřejmě je, aby se z nich stala parta, která na určité věci slyší a má – řekl bych hokejovou terminologií – chuť vyhrát a vyhrávat. Ono to ostatně není jenom otázkou příležitostně vytvářených souborů – každé obsazení musíte postavit tak trochu jako hokejové mužstvo – nemůžou všichni střílet góly – někdo musí nahrávat, někdo bránit, někdo musí být tím, kdo to celé táhne, přestože třeba není moc vidět... No a soubor, který se sešel na Marné lásky snaze tohle všechno přesně splňuje, takže se na tu práci s nimi hrozně těším. 

Je tahle hra komedií v pravém slova smyslu?

Ne, ona tak lavíruje na hraně mezi komedií a existenciálním tématem – nejsou tam žádné „řachačky“, ale každá situace má v sobě velmi přirozený lidský vklad, který právě přináší tu jemnou, půvabnou zábavnost. A zároveň je to vždycky lomené do takového trochu jako smutku, pochybností... je to prostě taková opalizující hra – a to já mám hrozně rád. Když jsem byl poprvé osloven, abych Marnou lásky snahu udělal právě na Hradě, trochu jsem zaváhal, jestli tahle opalizující atmosféra půjde vytvořit takhle „na rynku“, ale čím jsem se nořil do dalšího a dalšího čtení té hry, tím jasněji jsem ji viděl právě tam, na nádvoří Nejvyššího purkrabství. Samozřejmě jsem dost razantně škrtal, protože kdyby se to mělo „vymluvit“ celé – trvalo by to přes čtyři hodiny a to prostě v daném prostředí není únosné. To je právě určitá specifika hraní venku – tam prostě není dost dobře možné postavit se na forbínu a deklamovat pětistránkový monolog – vyžaduje to rychlejší střih, akci, podívanou, vykreslení základní situace.

Jaká a o čem bude zrovna ta vaše Marná lásky snaha?

Parta chlapů si řekne, že budou žít v klauzuře a určí si její pravidla a vlastně prvním krokem, který musejí udělat, už ta pravidla poruší. Tahle hra mě v obecné rovině fascinuje tím, že pracuje s myšlenkou, že člověk, aby vůbec mohl žít, tak si vytvoří nějakou ideu pro život – to je jedno jak si ji pojmenuje – ale ten život vždycky znova a znova vtéká zpátky do původního řečiště a nedá se regulovat nějakou idejí, nedá se jí posunout jinam. A v tu chvíli člověk okamžitě stojí  před dilematem, jestli měnit ideu nebo život. No a cesta lidí, kteří se rozhodli měnit nikoli ideu, ale život, je většinou cesta špatná, ba zrůdná a celá ta písnička končí až někde u koncentráků, genocidy a totalitárních postojů. No a čtveřice chlapíků v téhle hře projde kalvárií rozhodnutí, které se zdá být naprosto správný a poctivý, ale tváří v tvář skutečnosti nad jejich rozhodnutím vítězí život – a to je na tom úžasný, proto a taky o tom to chceme dělat. Navíc je to rozkošný, protože je to o tom, jak chlapi balej baby a baby jak se nechávaj sbalit chlapama – a to je vždycky radost.

Zvolil jste překlad Martina Hilského – proč?

Naše překladatelská tradice Shakespeara je fascinující – já jsem teď dělal v Rusku Krále Leara – a oni mají jenom dva překlady, ve kterých se to dá hrát – jeden Pasternakův a jeden současný – a dost. Kdežto u nás má každá generace několik výrazných individualit, které Shakespeara překládají dobře a vždycky přinášejí něco nového. Já osobně prostě tíhnu k překladům Martina Hilského, většina Shakespearů, které jsem dělal, byla v jeho překladech a dokonce jsem byl často jejich iniciátorem – kromě právě Marné lásky snahy, kterou Martin překládal pro Karla Kříže.

Aktualizuje vaše koncepce časovou rovinu hry?

Samozřejmě si uvědomuju, že inscenace vzniká pro dané prostředí, které respektuju, vážím si ho a v maximální míře se mu přizpůsobíme a využijeme jeho dispozice. Pravda - budeme tam sice mít auťák, kterým přijedou princezny, ale svět, který chceme v té inscenaci vytvořit se nedá jednoznačně vymezit, zařadit a určit. Například inspiračním zdrojem kostýmů je posledních dvě stě let, kdy chlapi chodili v saku a kalhotách a holky nosily volnější šaty – prostě žádné rokoko, manýrismus nebo renesance, spíše taková fantazijní směs. Tahle cesta skýtá spoustu zajímavých možností  - každopádně mým záměrem je vytvořit určitý umělý svět, ve kterém pravda bude ta hra.

Jak vidíte budoucnost Letních shakespearovských slavností?

Já se domnívám, že shakespearovský festival je báječná myšlenka, která je na hradě životná a uskutečnitelná po dlouhá léta – a vůbec by mi nevadilo, kdyby v jeho rámci byly uváděny i jiné hry, než právě Shakespearovy – pořád by to mohl býti shakespearovský festival, na druhé straně Shakespearových her je dostatečné množství a v dostatečné kvalitě. Takže jde spíše o to, aby se nevyčerpal potencionál a  chuť lidí, kteří to celé dávají dohromady. Prostředí je inspirativní a mnohostranně využitelné – já vidím budoucnost Letních shakespearovských slavností velmi pozitivně. To může klidně vydržet věčně!

...Martina Válková – rodí se hvězda?

(rozhovor s Martinou Válkovou)

Dítě Štěstěny v pražské emigraci

Martina Válková je dítě Štěstěny. Tedy alespoň podle její dosavadní divadelní kariéry soudě. Skoro by se chtělo říci, že jí vyšlo všechno, nač sáhla a dokonce i to, nač sáhla mimoděk či omylem. Rozhodně nikdy nebyla čtyřletým děvčátkem, které má jasno v otázce své herecké budoucnosti. Oba rodiče byli pedagogové,a  tak i ona pozvolna směřovala k učitelské dráze. Vystudovala střední pedagogickou školu a byla poměrně pevně rozhodnutá pokračovat ve studiích výtvarné výchovy a češtiny i na vysoké škole. Jenomže... Jednou ji kdosi oslovil, jestli by nezkusila účast v recitační soutěži... a cesta do Zlaté kapličky byla započata. Vážně to bylo skoro takhle jednoduché. Na soutěži – a bylo jich stále víc – si jí všimli lidi s divadelními zkušenostmi a začali ji lámat, aby změnila své plány. Vyústilo to v kompromis – přijímačky na JAMU, dobře, ale na obor dramatická výchova. Tehdy ovšem kdesi v posvátném háji Thálie hodila kostkami a padlo: žádný takový obor se toho roku na JAMU otevírat nebude a přihlášky z něj se prostě přesunou do vedlejší přihrádky - na herectví. Je dost možné, že ty stovky mladých lidí, kteří se o přijetí na herectví pokouší po několik let za sebou, při čtení těchhle řádků hlasitě skřípou zuby, nicméně Martina přijímačky udělala a začala studovat „na herečku“...

Poslouchá se to jako pohádka – bylo to i potom takhle idylické?

Vlastně bylo. Dva roky jsem si užívala studentského života, pak ale přišel konkurs do Mahenky (rozumějme do Mahenovy činohry Národního divadla v Brně) na roli Jenůfy. Vyhrála jsem ho a se studentskou bezstarostností byl konec. Hostovala jsem při škole v divadle, přišly další role – tou následující byla Číča ve Feydeauově Dámě od Maxima,najednou se objevila nabídka na angažmá, a tak jsem na tříčtvrteční úvazek hrála v Mahence a školu dodělávala více méně „jako host“.

Dost brzy se také objevila příležitost hostovat v Národním divadle v Praze...

To byl další z kotrmelců mého života – další konkurs. Tentokrát si pánové Kovalčuk a Pitínský vybírali vhodné typy do adaptace Durychova Bloudění a já jim přišla vhodná pro roli Anděly. To byla moje první hostovačka v Národním. Potom různě poletovala mezi Brnem a Prahou, až jsme se nakonec domluvili, že ještě nějakou dobu zůstanu v Brně, kde jsem v té době dostala nabídku úžasných rolí – třeba Ofélii, Milionářku... jenomže pak přišla nabídka z Prahy na konkrétní role a na stálé angažmá a to už jsem definitivně přijala a od té doby jsem v Praze.

Pohádka nekončí – nepřipadá vám to samotné až nebezpečně jednoduché?

Ale ono to není zase tak jednoduché, spíš v tom hraje roli pekelná náhoda. Zadarmo to ale nebylo, člověk vždycky musí něčím platit a já platila třeba tím, že jsem se musela odpoutat od kolegů z ročníku a nezažila s nimi poslední dva ročníky na škole, který byly úžasný a já o ně prostě přišla, protože jsem byla pořád v divadle. Toho dodneška trochu lituju – zkrátila jsem si studentský život o dva roky. Na druhý straně to ale zase byla cesta k novým zkušenostem, které se dají získat jedině praxí v divadle... Takže srocení náhod – jedna nabídka za druhou... to víte, že čekám, že na mě každým dnem něco spadne, že to takhle nemůže jít pořád, ale zatím...

Když se ještě vrátíte ke studiím, kteří kantoři na vás měli na JAMU největší vliv?

Nika Bretschneiderová, což je majitelka divadla Bret ve Vídni, emigrantka, která se vrátila a začala učit na JAMU – ta mě bezesporu ovlivnila nejvíc... a potom externě pan Karlík, ten se často zašel podívat na moje práce a vždycky mi dokázal poradit a někam mě posunout.

Dobrá, když ne Johanka, o jaké roli sníte?

Já bych si chtěla zahrát – tedy, kdyby tu roli někdo napsal pro divadlo  – Veroniku Paola Coelho.

A role, které už máte za sebou? Která  pro vás byla nejpřitažlivější, po které se vám nejvíc stýská?

To nemusím uvažovat dlouho – mám roli, která je takovým zlomem v mém hereckém životě. Je to Milionářka v Bernhardově hře Immanuel Kant. Tu inscenaci dělal v Brně režisér Martin Čičvák a byla výborná. Bohužel se ale hrála hrozně málo, určitě i proto, že Bernhard není zrovna autor pro masy, spíš pro divadelní fajnšmekry. Tak jako tak to pro mě byl stupínek někam jinam, každopádně výš. Bylo to takové zjevení – najednou jsem věděla, že tenhle žánr a tenhle styl divadla by mi vyhovoval. Jako Milionářka jsem se prostě cítila hrozně příjemně a strašně lituju, že už tu roli nehraju. Určitou náhradou ale možná bude příležitost, kterou jsem teď dostala na scéně Stavovského divadla od režiséra Otomara Krejči, protože to je zase Thomas Bernhard, tentokrát Minetti – portrét umělce jako starého muže.

Jestliže Bernhard je vaše krevní skupina, jak se pak vyrovnáváte třeba s Ruměnou z Klicperova Hadriána z Římsů?

No, to jsou ty skoky. Když jsem zjistila, že mi byla přisouzena Ruměna, tak jsem dostala nejdřív strach, strach z  Klicpery. Začetla jsem se do Hadriána a měla pocit, že se s tím nedá prostě vůbec nic udělat. Čím víc jsem to ale četla, tím jasnější mi bylo, že můj úkol je jasný – zpochopitelnit tu postavu svým vrstevníkům, představit jim ji jako sedmnáctiletou holku, kterou chtějí provdat... To se přece musí dát – i přes tu vrstvu stylizace a osobité poetiky – zahrát jako živá bytost s pochopitelným jednáním! To byl jediný cíl, který jsem si vytkla a všechno k  němu zaměřila.

Všechny herečky chtějí hrát Janu z Arku – vy taky?

Ne, nechci. Já té postavě nerozumím. Vím, že herečka nemůže hrát jenom postavy, se kterými se ztotožní, to by bylo hodně uzkoprsé, ale... pro mě ta postava prostě není rajcovní, je beznadhledová a řekla bych odevzdaná pod tíhou náboženského poselství – je mi prostě cizí. Já jsem za to často bita, že si na jevišti vždycky hledám od postavy odstup, je to nejspíš taková moje úchylka.

A co už zmiňovaná Anděla z Bloudění – ta je taky zmítána dobou, která se utápěla v náboženských sporech...

Anděla je sice zmítaná dobou, ale sama v sobě si udržuje souvislost s kořeny, má v sobě pudovou náklonnost k pohanství a Boha, toho „jejich“ Boha, o kterého se všichni kolem sváří, si do něj prostě jen implantovala. A to jsem pochopila, to mi bylo blízké. Bloudění byla vůbec hrozně zvláštní práce. Na jedné straně to bylo moje první setkání s Národním divadlem a to mě trochu srazilo na kolena, na druhé straně  mě úplně pohltil Durychův text – měla jsem na něj tehdy dost času a tak jsem se jím brodila tam a zpátky a byla nadšená tím, že se Bloudění dělá na divadle a přestože dramatizace nebyla nejšťastnější, pořád to byla úžasná porce lidské moudrosti. Některé repliky nikdy nezapomenu a myslím, že kdyby je denně pouštěli v rádiu, tak by si lidi možná leccos uvědomili.

Divadelních zkušeností máte hodně –  co televize a film?

Ještě v Brně jsem točila s brněnskou televizí několik Bakalářů a taky seriál Detektiv Martin Tomsa, kde jsem hrála v posledním díle dívku, do které se Tomsa – konečně – zamiluje. Pak jsem dostala nabídku hrát v seriálu Četnické humoresky – hrála jsem jeptišku v díle, jehož zápletka se točila kolem kláštera – a teď v současné době točím seriál, ze kterého má být i celovečerní film, Útěk do Budína na motivy Vladislava Vančury.

Čím se zabýváte ve volném čase?

No, ono je to dost těžké se tady, v té emigraci, zabývat něčím tak, aby to mělo kontinuitu s tím, jak jsem předtím žila na Moravě. Takže jakmile můžu, jedu na Moravu. No a tam se volný čas moc neřeší, protože tam je dům a vinohrad a sklep – a to je práce a práce a pak pro změnu práce. Ale to neznamená, že nemám koníčky, já... jak bych to tak řekla – ruční práce? Vyšívám a maluju. K tomu  utíkám a k tomu mě to táhne. A potom čtu, ale to není koníček, to je potřeba. Čtu skoro pořád, jak to jen jde.

A co třeba takové to pasivní poflakování se před televizí?

My televizi nemáme. Vlastně hned jak jsme se s Romanem vzali, tak jsme ji odstranili z bytu, protože Roman se mi svěřil, že má telefóbii, a navíc bychom se, při režimu, jaký oba máme – já zkoušky a divadlo, on zkoušky a koncerty – doma vídali jen u té televize a neměli kdy si popovídat - takže bedna musela pryč.

Jaké to bylo?

No, ze začátku to bylo jako když vysadíte drogu, ale pak se najednou ukázalo, že to jde velice snadno.

Zmínila jste svého manžela, dirigenta a sbormistra Romana Válka – on je taky emigrant?

Taky. Roman má valašskou a já podhoráckou národnost, my opravdu jsme dva emigranti v Praze. Zpočátku jsme neměli vůbec žádné přátele, nevěděli jsme, komu můžeme věřit a komu ne a když jsme náhodou trávili volný víkend v Praze, tak jsme najednou ani nevěděli, kam třeba zajít na kafe. Zcela vážně si připadám jako emigrant – jsem ostražitější než doma, chovám se jinak, připadám si prostě vytržená z kořenů. Ale ono se to určitě poddá, zvykneme si, práce nás z těchhle pocitů dostane.

Jak vás tak poslouchám, vy se dost vymykáte svým vrstevníkům – ze školy jste utekla za prací hrozně brzy, čtete, doma určitě posloucháte nejvíc vážnou muziku...

Jenom vážnou muziku.

...tancovat asi moc nechodíte ...

Myslíte třeba na diskotéku? To ne. To vážně ne.

A, když už mluvíte o kořenech, co třeba folklór?

To ano – folklóru já se držím. Vlastně celé dětství, až do nějakých sedmnácti let jsem zpívala a tancovala s cimbálovou kapelou. Bohužel jsem na ně měla pak už čím dál míň času, ale pořád jsem jejich, jak bych to řekla – externí zpěvačka a jakmile se mi naskytne příležitost se u nich nachomýtnout, tak do toho jdu. Tahle muzika mě zkrátka vždycky přivábí. Takže mi hrozně vyhovuje, že Roman poslouchá hlavně starou muziku – renesanci a baroko – a ta má podle mě jenom krok k tomu, aby to byl folklór.

Jak si představujete ideální dovolenou?

Já bych chtěla odjet někam... někam daleko...třeba vloni jsme s Romanem podnikli svatební cestu, která nás maximálně uspokojila. Byli jsme v Holandsku a jezdili jsme obhlížet botanické zahrady, delfinária, přírodní parky... co nejdál od zdí. Teď zrovna mám hroznou touhu odjet alespoň na dva měsíce na chatu a jenom courat po lese.  Ale kdybych mohla mít přání, tak bych se chtěla ještě někdy podívat do Itálie a strávit prázdniny v Římě.

Ono to začíná vypadat, že jste vážně trochu odjinud – máte třeba nějaké nešvary?

Kouřím. To je ohavný nešvar.Co bych tak ještě... někdy jsem hysterická. Hlavně doma. Když mám třeba málo divadla. Roman mi vždycky říká – udělej si nějaký emotivní cvičení a nevybíjej si to na mě. A potom – jestli je to tedy ještě nešvar – potřebuju kolem sebe lidi, neustále vyhledávám lidskou společnost, mám v sobě takovej ten svazáckej syndrom, že vždycky vymyslím nějakou akci, která se posléze spolehlivě obrátí proti mně – prostě mám neodbytný pocit, že se lidi musejí dávat dohromady a mít se rádi, za což mě ti předmětní lidi občas nemají rádi.

Jak to jde dohromady s vysněnou samotou v lese?

Krásně! To se rozloží – deset měsíců s lidmi, dva v lese – to je vyvážený. A těch deset měsíců mezi lidmi chci prožít co nejpříjemněji, ne sedět ve dvou někde v klubu a pomlouvat dalších deset.

Jak se k vám dostala nabídka účastnit se projektu Marná lásky snaha na Pražském hradě?

Od Lexy Pyška. Já jsem se s ním už mockrát bavila o Letních shakespearovských slavnostech, protože  mě to vždycky přitahovalo a každý rok jsem se šla podívat. Takže když přišel s Královnou francouzskou, byla jsem okamžitě pro. Moc se na ten zážitek těším, zajímá mě Hrad, prostředí, atmosféra, sváteční nálada lidí, kteří se rozhodnou, že vyšlapou zámecký schody a udělají si pěkný večer, kteří chtějí prožít něco jiného, svátečního – to je hrozně vzácné a já se toho rozhodně chci účastnit. No a když jsem pak viděla lidi, kteří se sešli v tomhle souboru, tak jsem pochopila, že i zkoušení bude velmi příjemně strávený čas.

Takže to není jen letní kšeft?

Ono je to tak – i když má člověk někde v podvěsku mozkovým latentně přítomný pocit, že je to příjemné letní přivydělání, tak taková ta stavovská herecká hrdost mu nedá, aby tu práci odvedl špatně! Navíc se většinou sejdou lidi, kteří spolu po celý rok nedělají a už se třeba nikdy ani neuvidí – nashromáždí se nová energie a velice rychle to začne fungovat

Může takhle „na rynku“ vzniknout opravdu dobré divadlo?

Určitě. Důležité je jít tomu prostoru naproti, neznásilňovat ho, nevnucovat divákům pocit, že jsou někde jinde, využít všechno, co to prostředí nabízí.

Marná lásky snaha zaujímá mezi Shakespearovými komediemi dost zvláštní místo – u nás se od války hraje teprve posedmé, z toho za poslední tři roky potřetí...

Tomu se vůbec nedivím. Myslím si, že teprve teď, na přelomu milénia, se začíná vynořovat její aktuálnost – vždyť tak, jak naše dívčí skupinka jedná s králem a s těma klukama a kluci s námi, tak  se vlastně dneska mluví, takhle spolu lidi jednají – spousta věcí je nedoslovených, zamlžených, říkají se polopravdy, kterým se pak nazvou lží a ústí to v to, že dva lidi, kteří si mají vyznat lásku to nakonec neudělají, protože by se jakoby zahodili... dneska už se nenosí, že se někdo před někým otevře, sundá masku – a o tom se v Marné lásky snaze neustále mluví, o tom ta hra vlastně je – o maskování, zamlžování, polopravdách... Já myslím, že to je znak téhle doby – před nějakými deseti patnácti lety byli lidi schopní – tedy v okruhu, kde si důvěřovali – daleko větší otevřenosti a upřímnosti.

Můžete takovou věc říct z vlastní zkušenosti – vždyť vám bylo nějakých...

Mně bylo čtrnáct, ale mám to naprosto jasně v paměti. Sametová revoluce – to byla pro mě  živelná pohroma. Na své kůži nebo na kůži naší rodiny jsem žádné represe režimu nezažila a tak jsem dost dobře nechápala, co se vlastně děje, z televize najednou promlouvali lidi, které jsem neznala a navíc jsem nechápala o čem mluví. Teprve s přibývajícím věkem, když jsem se dostala k literatuře a konfrontovala ji s dokumenty v televizi, tak jsem to pochopila. Až teprve když jsem dozrála já, tak ve mě dozrál i názor na tu dobu. Navíc, pro naši rodinu to vážně živelná pohroma byla – táta, který byl do té doby zástupcem ředitele Lidové školy umění, najednou řekl stop – a v devadesátém roce z něj byl první zaregistrovaný soukromý zemědělec na okrese Znojmo! Takže totální převrat v rodinném životě. Bohužel to táta nevydržel a udřel se – měl tři sta prasat a dvacet hektarů polí, to si dovedete představit, co to je pro intelektuála, který se rozhodne, že bude mít ekologickou farmu - a nikoho nezaměstnává – pracuje na tom jenom rodina... to ho muselo skolit.

Pokračuje rodina ve farmaření i dneska?

Farma už není, brácha po tátově smrti už o hospodaření nechtěl ani slyšet, to bylo příliš spojený s tátou... Zbyl vinohrad a sklep, o ten se staráme dál – ale to se nepočítá, to je samozřejmý, to patří k životu ve Znojmě, bez toho se tam prostě nedá žít.

Zkrocení zlé ženy

po roce znovu a zase s chutí

Loňská premiéra, pozoruhodný projekt dvojjazyčné verze Zkrocení zlé ženy a jí odpovídajícího mezinárodního, respektive česko-slovenského obsazení v režii Vladimíra Strniska, bude letos vytvářet druhý nejpodstatnější korpus celkového počtu představení (v Praze bude provedena desetkrát, v Bratislavě, stejně jako v Brně, čtyřikrát). Nejvýraznější změnou oproti loňsku je nové obsazení role Petruchia. V letošní verzi ho ztvární Michal Dlouhý. 

  
     Osoby a obsazení (aktualizované)

Přijedou hosté!

Račte vstoupit.

(profily hostujících souborů a jejich inscenací)

...bunraku v Hradci

Divadlo DRAK
Mezinárodní institut figurálního divadla Hradec Králové
společně s
JAPAN FOUNDATION TOKYO
přivezou inscenaci hry

MOR NA TY VAŠE RODY ! ! !

volně podle tragédie W.Shakespeara Romeo a Julie

U zrodu myšlenky tohoto divadelního projektu stáli v roce 1999 pánové prof. Josef Krofta, umělecký šéf divadla DRAK, Noriyuki Sawa, japonský profesionální loutkář žijící v Praze, s nímž se návštěvníci Letních shakespearovských slavností vloni setkali nad jeho Macbethem, a Katsuma Doi, ředitel Japonské nadace v Tokiu. Setkání tradiční japonské loutkářské techniky s moderním evropským loutkovým divadlem, mělo potvrdit, že lze přes všechny rozdílnosti dosáhnout společné kreativní výpovědi.

Tradiční japonské divadlo BUNRAKU již mnohokráte ovlivnilo projekty evropských divadel exotičností a zvláštní technikou animace.  Loutkovou postavu ovládají tři animátoři a rozhodují tak o jejím osudu. V naší inscenaci se tedy osudy Romea a Julie  ocitají v rukou ostatních postav z Shakespearovy hry, které s nimi manipulují. A protože podstata té manipulace je nejen v nenávisti dvou rodů či postojů, ale především v jednotlivcích, vždy a všude ty příběhy končí tragicky.

DRAK v kostce

Od inscenace k inscenaci si tvůrci Divadla DRAK znovu a znovu v tom a tom čase ověřovali možnosti co nejúčinnější komunikace s divákem. Naslouchání si, hledání otázek, hledání odpovědí s vědomím, že nic není definitivní a konečné, dialog lidí, dialog tvůrců, dialog herců a loutek, dialog zvuku a světla, dialog lžíce a vidličky... dá se to "naslouchání si" nazvat loutkovým či alternativním či figurativním či jinak experimentálním divadlem?

Drak z pohádek má obyčejně mnoho hlav na jednom těle. Do divadla DRAK v poslední době nastoupilo mnoho mladých absolventů ALD DAMU, vedle Petra Matáska zde nyní pracuje i výtvarník Marek Zákostelecký, vedle Josefa Krofty zde režíruje i Jakub Krofta, proměnila se značná část hereckého souboru a navíc se DRAK rozrostl o Mezinárodní institut figurálního divadla a o nový divadelní prostor Studio Amátka. Snad bude i nadále docházet ke vzájemné souhře všech realizátorů, ke vzájemnému inspirování a naslouchání si. Snad i tento znovuzrozený DRAK bude mít jedno tělo, hodně hlav a navíc velký hlad a vybraný apetit.

Divadlo DRAK hraje svá představení pro nejširší věkovou adresu. Od dětí z mateřských škol až po dědečky a babičky. Poslední dobou jsou nejoblíbenější t.zv.rodinná divadla, kdy představení navštěvují rodiče s dětmi. Divadlo DRAK zahraje ročně 270 - 300 představení, z toho přímo v Hradci Králové jednu třetinu, ostatní na zájezdech v okolí našeho města a ve větších městech České republiky. Se svými inscenacemi minimálně 2x ročně vyjíždí do zahraničí na pozvání festivalových výborů nebo na komerční turné. Hostovalo v USA /New York, Washington/, v Japonsku /Osaka/, v Austrálii /Adelaide/. v SSSR /Moskva/, v Kanadě /Montreal/ a téměř ve všech státech Evropy, nejvíce pak ve Francii.

Další informace je opět možno najít na internetu: www.divadlo.cz/drak

...shakespearovský muzikál z Legnice

Divadlo Heleny Modrzejewské
Legnice, Polsko
přiveze inscenaci

Jak se vám líbí
Jak Wam sie podoba

Soubor, který utíká z divadla

Legnické divadlo existuje už přes dvacet let. Od roku 1994 je jeho ředitelem Jacek Glomb, který přizval ke spolupráci mladé absolventy divadelních škol z Vratislavi a Krakova a vytvořil s nimi opravdu generační divadlo s nekonvenčním myšlením. Výsledkem byla realizace mnoha výjimečných inscenací. Patří k nim především projekty realizované v přirozených prostředích města – „Zlý“ podle Leopolda Tyrmanda v režii Jacka Glomba vznikl ve staré muniční továrně, kontroverzní drama Grzegorze Nawrockého „Mladá smrt“ v režii Tomasze Sobczaka zase v diskotéce, „Vášeň“ podle Mieczyslawa Abramowicze se hrála v historickém legnickém kostele Panny Marie a následně v kostelech celého Polska, „Don Quijote v noci od Krzystofa Kopky viděli diváci v historických interiérech, na nádvořích paláců, Dumasovy „Tři mušketýry“na nádvoří Piastowského zámku v Legnici a „Coriolanus“ Williama Shakespeara byl inscenován na půdě bývalých pruských a později sovětských kasáren a byl pak hrán i v jiných scenériích podobně neutěšeného rázu...

Myšlenka vpádu divadla do města pokračovala i v „Baladě o Zakaczaví“, epickém vyprávění o Legnici a jejích obyvatelích, inscenovaná v kině „Kolejarz“, jež bylo druhdy srdcem dnes umírající čtvrti a ve kterém se už osmnáct let nepromítá. V těchto dnech začíná realizace televizní verze „Balady o Zakaczaví“ – a není to první televizní adaptace, v roce 1996 natočila Polská televize „Vášeň“.

Dalším výrazným rysem Divadla Heleny Modrzejewské jsou zájezdy. Jeho představení už díky nim viděli obyvatelé Varšavy, Lodže, Vratislavi, Gdaňska, poznaně a Katovic, ale také Kwietnik, Bialoleky nebo Paszowic – nevelkých obcí, pro které to byl často první a na dlouho jediný kontakt s divadlem. Zkrátka nezůstali ani zahraniční milovníci divadla – divadlo vyjelo se svými představeními do Itálie, Litvy, Německa, Španělska i do České republiky (na pozvání Činoherního studia Ústí nad Labem).

Inscenace Shakespearovy komedie Jak se vám líbí, v němž výraznou roli sehrává hudba rockové skupiny KURA, bylo gdaňskou nadací Theatrum Gedanense vyhlášeno nejlepším shakespearovským představením sezóny 1995-96 v Polsku. Podobné uznání získal i Coriolanus v sezóně 1998-99.

V případě zájmu o recenze uveřejněné v polských novinách a časopisech nás, prosím, kontaktujte – obratem vám je poskytneme.

...sen bratislavský

Činoherné divadlo Publikum
Bratislava, Slovensko
přiveze inscenaci

Sen noci svatojánské

Divadlo bezmála studentské

Inscenace Snu noci svatojánské vznikla jako absolventské představení herecko-režijního ročníku pod pedagogickým vedením M.Huby a E.Vášaryové na VŠMU Bratislava ve školním roce 1998/1999.

Pod režijním vedením Juraje Šulíka se ve hře představuje devět herců, kteří dodali představení mladický duch, punc improvizace, hravosti, nenásilnosti, skvělých gagů, jakož i zajímavé interpretace klasického shakespearovského textu spojením dvou rozdílných překladů tohoto díla – na jedné straně staromódního a vznešeného Hviezdoslava, na druhé straně lehký, moderní a netradiční překlad Ľubomíra Feldeka – které dodávají inscenaci napětí a jsou záminkou k různým milým a vtipným výstupům.

Úspěšnost a kvalitu představení dokazují i výsledky na různých přehlídkách a festivalech, například na festivalu Setkání Brno (cena primátora města), Zlomvaz Praha (hlavní cena diváků), festival Pódium Moskva, mezinárodní festival Divadelná Nitra ´99 (cena DOS-ka = divadelní ocenění sezóny za objev sezóny), mezinárodní festival Zsambék Budapešť.

Kolektiv herců s režisérem a pedagogem Petrem Mankoveckým založil Činoherné divadlo Publikum a dál úspěšně pokračuje ve své činnosti. Mnozí herci jsou členy popředních slovenských profesionálních divadel (SND, Astorka Bratislava, Trnavské divadlo...), Peter Pavlac je dramaturgem SND Bratislava. Divadlo Publikum v současnosti uvádí svá dvě představení ( právě Shakespearův Sen noci svatojánské a G.Gyorgyho Na koho to slovo padne) kromě jiných prostorů také na scéně divadla Astorka.

Sen noci svatojánské v režii Juraja Šulíka a v dramaturgii Petra Pavlaca se ničím nepodobá konveční inscenaci tohoto bujarého dramatu. Tvůrci ukázali, že velký autor a velká hra se dají dělat i na malém jevišti s minimem dekorací a malým počtem účinkujících. Sen a skutečnost, život a pohádka jsou základem, ze kterého vyrůstají vztahy tří zamilovaných dvojic, místem, kde řemeslníci připravují divadelní představení a skřítkové a víly ovládají les i člověka... Lidský sen je nádherný, tajemný, překvapivý a přináší vždycky něco nového. A taková je i tato inscenace.

...sen jihlavský

Horácké divadlo Jihlava
přiveze inscenaci

Sen noci svatojánské

 PREMIÉRA  28. dubna 2001

Horácké divadlo v datech

n      16. listopadu 1850 byl zahájen provoz v jihlavské stálé divadelní budově. Od roku 1920 byla představení v tomto stánku rovnoměrně rozložena na česká a německá.

n      18. října 1940 byla v Třebíči oficiálně zahájena činnost Horáckého divadla představením Vrchlického hry Soud lásky.
V květnu 1945 se Horácké divadlo přestěhovalo na trvalo do Jihlavy.

n      Stará budova jihlavského divadla byla uzavřena 30. října 1989 z důvodu plánované rekonstrukce. Horácké divadlo se přestěhovalo do prostor Divadla na Kopečku a díky generální stávce se činnost HDJ na novém působišti rozběhla vlastně až počátkem roku 1990.

n      13. září 1995 byl Horáckému divadlu oficiálně předán klíč od zcela nově postavené budovy.

n      7. října 1995 bylo slavnostně otevřeno Horácké divadlo světovou premiérou hry Josefa Boučka Smrt v císařském domě.

Dále si dovolujeme odkázat na opravdu obsažné a velmi dobře zpracované internetové stránky www.webhouse.cz/hdj (podrobná historie divadla, repertoár, soubor, galerie...)                                                   

Program

Letních shakespearovských slavností  2001

Červenec

Praha - Nejvyšší purkrabství Pražského hradu 

Brno – hrad Špilberk (Brněnské shakespearovské dny)

Bratislava – nádvoří VŠMU

Srpen

Praha - Nejvyšší purkrabství Pražského hradu

Brno – hrad Špilberk (Brněnské shakespearovské dny)

Bratislava – nádvoří VŠMU

Září

Praha - Nejvyšší purkrabství Pražského hradu

Kontakty

• spojení s pořadateli, sponzory, tvůrčím týmem premiéry jakož i reprizovaného představení, s hostujícími soubory,


• rozhovory s vámi vybranými kumštýři i organizátory


• pořízení a následné dodání fotografií ze zkoušek, představení, slavnostní premiéry, případně také civilní snímky vybraných jedinců


• váš přístup tam, kam se chcete dostat


• předání aktualizovaných informací a novinek vynořivších se z toku festivalu...

Těšíme se na spolupráci.